Nechal za sebou ženu Evu, dvě dcery i dvě vnoučata. Balík kámošů a kumpánů. Ani mu minulý víkend nestačili zamávat. Jen dlouho popadali dech. Žádná slova nedokáží popsat tenhle moment, který znamená navždy. Uměl by to Ota Pavel? Tak snad jen pár osobních vzpomínek…
Že pochází z Kladna, jezdil za repre a dostal se i na olympiádu do Soulu 1988 na dráhu, a pak nečekaně i na silnici, jsem tak nějak zaznamenal. Kontrast jeho trochu bohémské nátury s tvrdým dukláckým drilem trenéra Vršeckého až později. Že se stal v Italbonifica Navigare (dnešní Bardiani) spolu s Kreuzigerem starším jedním z prvních českých profíků, začátkem devadesátých let bez internetu věděl jen znalec cyklistiky. A pouze ten tehdy hned docenil, co Luboš převedl na Roubaix v roce 1994.
Památný 134 kilometrů dlouhý víc než tříhodinový sólový únik s až čtrnáctiminutovým náskokem v nevídané slotě. „Řekli mi, ať jedu, tak jsem jel… Foukalo jako prase, zima dva stupně, já měl ještě díru v koleně z minulého týdne na Flandrech,“ vzpomínal pak na něj po letech. Milovník Itálie, kterou mu i nadále léta zosobňoval snad nejvíc toskánský festival historické cyklistiky L´Eroica.
A mimochodem jeho maminka Bohunka šlapala mnoho let za pestrou sbírkou světových i evropských veteránských titulů, až do sedmasedmdesáti... Luboš ještě zkusil horské kolo, ale pak začal zastupovat několik italských cyklistických značek od Brika přes Northwave až k pozdější Bottecchii a lyžařskému Colmaru. I tady v byznyse musel překonat protivenství a zradu. Nezabalil to, nezatrpknul. S oddanou ženou po boku to vždycky zvládli, i když se dokázali o práci i pěkně pohádat.
Rádi třeba podpořili cenou i vítěze ankety Triatlonista roku. V roce 2005 jsme spolu vzpomínali na jeho zážitky z Gira. Článek v MF Dnes, kde vyprávěl, jak nejen že jezdili neosvětlenými tunely, ale taky někdy s týmem nocoval i ve vykřičených domech (což se po provrzané noci dozvěděl až ráno…), způsobil lehkou „Itálii“ i v jeho konzervativnějším moravském příbuzenstvu.
Potkávali jsme se občas na akcích, prohodili pár vtípků, rád jsem zašel na presíčko, osahat si nové tretry s dresy, a kus řeči. Měl jsem ho rád, protože byl „normální“. A to jsme se až později dostali k debatě o krmivu, které provázelo jeho éru. „Nechtěl jsem EPO, rozkřiklo se to, zájem ustal. Za tuhle cenu jsem to fakt dělat nechtěl, vycouval jsem,“ vykládal přesvědčivě, i když tehdy věděl, že tím přichází o italské angažmá. Ostatní tuzemské hvězdy, které tenkrát působili ve velkých stájích, se k tomuhle tématu zdráhají vůbec vyjádřit, však víte.
Je to už pět let, co jsme pořídili velký profilový rozhovor pro časopis Bike/Peloton. Vznikal v neděli dopoledne, pár hodin před uzávěrkou, Luboš ochotně vyšel vstříc takhle na poslední chvíli. Nazval jsem pak text Dolce vita, klidná síla.
Roman Kreuziger mladší už v roce 2013 někde pustil do novin, že Lom umřel… „Jenže to byl nějaký starý Lom ze Sloupu u Černé hory. Podruhé jsem se narodil,“ smál se tomu Luboš. Jenže už tehdy mluvil o své nemoci, která ho později znovu dostihla a vzbudila nevídanou vlnu solidarity v cyklistické komunitě. Ta předloni posbírala mohutný rozpočet na jeho unikátní léčbu mnohočetného myelomu a transplantaci kostní dřeně v Německu, české pojišťovny ji totiž odmítly hradit. Přežil a vracel se do formy…
Ještě v půlce února na facebooku glosoval události. A najednou tady zkrátka není. Ale ne, nezbyly přece jenom ty dresy Rosti s jeho portrétem… Až pojedete na kolo a pak si dáte pivko, jeho duch se někde chytne do háku.
Tiše, až nenápadně, jak míval ve zvyku.
